Síň slávy Českého balónového svazu, otevřená při příležitosti výročí 30 let od prvního vzletu horkovzdušného balónu české výroby.

 

Členové Síně slávy ČBS:

 

Vratislav Hlavatý – první český pilot horkovzdušných balónů

Vratislav Hlavatý – první český pilot horkovzdušných balónů

Od roku 1965 je členem Balon-klubu Praha, stál u jeho zrodu, v roce 1968 se stal jedním z prvních pilotů plynových balónů a v roce 1978 se stal prvním pilotem horkovzdušného balónu v ČSSR. V roce 1983 pilotoval balón vyrobený v Československu, při jeho prvním volném letu. Organizoval pověstné balónové plesy, byl držitelem československých rekordů ve výškovém a dálkovém letu, několikrát se účastnil mistrovství světa horkovzdušných balónů i vzducholodí. Od roku 1967 nalétal v balónech a vzducholodích 1240 hodin. Později rozšířil svou vášeň pro létání i na rogala. Přes různá vážná zranění, která si při svých letech pořídil, na létání nezanevřel, ale v roce 2012 dobrovolně ukončil svou kariéru aktivního pilota.

 

 

  • 18.9.1934 se narodil v Náchodě – Bělovsi v rodině živnostníků, otec měl výrobnu cementového zboží, matka byla modistka.
  • Jako jedináčka jej čekala obchodní škola, aby mohl vést rodinné podniky. Když však komunisté spustili železnou oponu, rodiče přišli o všechny své podniky a Vráťa měl otevřenou volnou cestu k umění.
  • Jeho první kresba – koza s obrácenýma zadníma nohama.
  • 1940–1949 navštěvoval obecnou školu v Náchodě, měšťanskou školu a jednoroční učební kurs v Náchodě.
  • 1949–1953 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze.
  • 1953–1959 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve speciálce karikatury a kresleného filmu profesora Adolfa Hoffmeistera
  • Své studium neustále ohrožoval různými výstřelky, např. když na prvomájovém průvodu podpálil obrovské mávátko nebo když se na inspiromatu objevil v ženském kroji a tancoval s Janem Kaplickým rokenrol.
  • 1958 se oženil s Marií Pecánkovou.
  • 3.10.1959 se v Praze narodila dcera Háta Hlavatá.
  • 1957 prvně vystavuje samostatně.
  • Od roku 1956 se účastní kolektivních výstav, především přehlídek ilustrační a plakátové tvorby doma i ve světě.
  • Od roku 1957 publikuje kreslený humor a ilustrace v periodikách orientovaných zejména na kulturní dění.
  • Od poloviny 60. let kreslí do dětských a mládežnických časopisů.
  • 1958 – 2008 ilustroval čtyřicet sedm knih převáženě pro dětské čtenáře.
  • 1972 ilustroval pro nakladatelství Albatros knížku Williama Saroyana Já a ty. Cenzura se zalekla červených panáčků představujících zlo (viděla v nich metaforu Rudé armády) a celý, již vytištěný náklad knihy, pro jistotu zničila. S tím přišel na dlouhou dobu i zákaz pro Vratislava Hlavatého ilustrovat knížky. K ilustracím se mohl vrátit až později. Za své celoživotní dílo byl v roce 2008 oceněn Zlatou stuhou organizace ilustrátorů IBBY.
  • 1959 – 2006 jako výtvarník spolupracoval na dvaceti třech animovaných krátkých filmech, seriálech a televizních pořadech (k nejznámějším patří Večerníček režisérky Jaroslavy Havettové Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor).
  • 1964 – 2011 vytvořil devadesát jedna filmových plakátů.
  • 1990 se oženil s Tamarou Bernáškovou.
  • 17.5.1991 se narodila dcera Alva Hlavatá.
  • 2008 se oženil s Michaelou Pavlátovou, režisérkou, výtvarnicí a animátorkou kresleného filmu (v roce 2006 spolu vytvořili kreslený film Karneval zvířat oceněný na mezinárodních filmových festivalech dvěma Grand Prix).
  • 1959 – 2008 obdržel řadu domácích i zahraničních ocenění za filmovou, ilustrátorskou a plakátovou tvorbu.
  • Od roku 1963 žije v Dolní Lomnici u Velkých Popovic, v současnosti se věnuje zejména chovu ryb a lesnické práci.

 

Aleš Kubíček – konstruktér balónů

Aleš Kubíček – konstruktér balónů

Nestor českého moderního ballooningu, konstruktér horkovzdušných balónů a vzducholodí, zakladatel společnosti Balóny Kubíček, světoznámého výrobce letadel lehčích vzduchu. Stanul u zrodu a stal se hlavou komunity zabývající se balónovým létáním, jak zájmovým, tak profesním, a inspirací pro mnohé následovníky, včetně svého syna.

Aleš Kubíček se narodil 31. 3. 1955 v Brně jako nejmladší dítě manželů Ludmily a Oldřicha Kubíčkových. Díky matce, jež byla povoláním vychovatelka, prožil se svými dvěma staršími bratry Oldřichem a Ivanem pestré dětství. Učil se hře na housle, krasobruslení, sochařství, entomologii a ichtyologii. Místo umění ho však více zaujaly výlety do přírody v tehdejší Svazarmovské organizaci Zálesák a později technické vynálezy. S přesvědčením, že stroje a věda mají sloužit a pomáhat lidem, začal studovat na brněnském VUT obor Přístrojová, regulační a automatizační technika. V roce 1979 úspěšně absolvoval studium s titulem Ing. Jeho snem bylo postavit si vlastního robota – pomocníka. Toho sice nesestrojil, ale brzo objevil kouzlo létání a svůj život, profesi a zájmy zasvětil vývoji a stavbě horkovzdušných balónů.

S manželkou Naďou má dvě dcery Pavlu (1979) a Helenu (1992) a syna Petra (1982). Kromě balónového létání se věnuje i létání na UL letadlech a potápění. Nejčastěji tráví svůj volný čas na zámku Radešín, ze kterého buduje Centrum létání horkovzdušných balónů.

Kariéra společenská

Ačkoliv je Aleš Kubíček popisován jako strůjce celé myšlenky vyrobit si vlastní balón, není to tak úplně pravda. Faktem je, že Aleš Kubíček byl o postavení balónu požádán svými přáteli, neboť jako jediný měl potřebné vzdělání a praxi v technickém oboru.

Aby mohl Aleš Kubíček začít vynalézat balón společně s kamarády, rozhodl se s nimi založit 114. základní organizaci Svazarmu Brno – Aviatik klub Brno, jehož prvním předsedou se stal. Jen několik týdnů po listopadu 1989 se tato organizace přejmenovala na Český balónový svaz a byl také jedním z prvních prezidentů této společnosti. Organizace ČBS funguje dodnes, Aleš Kubíček se však již práce ve výboru aktivně neúčastní.

Kariéra profesní

S vývojem a výrobou balónů začal v roce 1980 v již zmíněném Aviatik klubu. Sériová výroba se pak přesunula pod křídla Aerotechniku Kunovice, kde Aleš Kubíček získal zázemí profesionální letecké továrny. Pravou rukou a partnerem mu zde byl jeho bratr Ivan, který také sestrojil první hořák HB 1. V roce 1986 získal po několika individuálních stavbách balónů své první typové osvědčení pro balon AB2. Prvními zákazníky byly Pražský balón klub a brněnský Aviatik klub. Následovaly první exporty do Polska, Sovětského svazu, Rakouska či Německa. Ihned po revoluci založil Aleš Kubíček vlastní společnost na výrobu horkovzdušných balónů, která dodnes nese jeho jméno – Balóny Kubíček, spol. s r.o. První velkou zakázkou v porevoluční době byly dodávky balónů do belgického Bruselu. Odtud také název typového označení BB, tedy Brno–Brusel. Firma se zabývá také stavbou vzducholodí. Mimo projektu horkovzdušné vzducholodi to byla zejména poptávka z Německa na nákladní vzducholoď, která by unesla 44 tun nákladu. Bohužel, německý partner po několika letech projekt zastavil. Nechybělo však mnoho a mohl tu být nový, 78 metrů dlouhý, moderní Zeppelin.

Společně s výrobou balónů vybudoval Aleš Kubíček i podpůrnou komoditu – výrobu nafukovacích reklamních poutačů (nafukovadel). Tuto část podnikání pak na konci devadesátých let transformoval do samostatné společnosti Reklama Kubíček, která je leaderem na českém trhu s nafukovací reklamou a jedním z významných hráčů v evropském měřítku. Prvotní zkušenosti z návrhu a výroby nafukovacích poutačů nejbizarnějších tvarů pak pomohly nastartovat úspěšnou výrobu horkovzdušných balónů zvláštních tvarů (speciálů). Kdo viděl na obloze letět horkovzdušnou katedrálu St. Gallen, nikdy nezapomene.

V polovině devadesátých let, pod tlakem okolností – neschopnosti českého textilního průmyslu dodávat výrobci balónů takovou textilii, krerá by byla schopna obstát na globálním trhu – zavádí vlastní výrobu tohoto, pro stavbu balónů klíčového, materiálu. V průběhu několika let se Aleši Kubíčkovi a jeho spolupracovníkům – textilním specialistům – podařilo vyvinout a úspěšně vyrábět špičkový výrobek, který nemá na trhu obdoby. Dnes jsou tato i další textilie vyráběny v samostatné společnosti Textil Kubíček v Černé Hoře u Brna.

Po roce 2000 Aleš Kubíček postupně ustupuje z výkonných funkcí ve svých firmách a směřuje své úsilí tentokrát k rozšíření a posílení balonářské komunity. Kupuje silně zdevastovaný zámek v Radešíně u Nového Města na Moravě, kde se může dlouhé roky věnovat svému skrytému koníčku – stavebnictví. Zámek se snaží rekonstruovat a proměnit v balónové centrum, které by zájemcům o balónové létání umožnilo nejen absolvování pilotního výcviku, ale zároveň se stalo i místem setkávání všech příznivců tohoto krásného sportu.

Kariéra sportovní a letecká

Své první letecké zkušennosti získal Aleš Kubíček v šestnácti letech a to v para-odboru aeroklubu Slatina jako parašutista. V roce 1976 skončil se skákáním s padákem a začal létat na větroních ve známém aeroklubu Brno-Medlánky. Záhy po vzniku Aviatik klubu se zcela věnoval pilotování letadel lehčích vzduchu – balónů, vzducholodí a různých speciálů i prototypů. V letech 1986 až 1989 objížděl aerokluby, letiště a města, kde představoval a ukazoval balóny, učil nové piloty, přezkušoval ty stávající. Chvíli se věnoval i závodnímu létání, kde však vynikal spíše jeho bratr Ivan. Kvůli nedostatku času závodní dráhu opustil. V poslední době se Aleš Kubíček věnuje také UL letadlům. Za třicetiletou kariéru doposud nalétal přes tisíc hodin na všech možných letounech, často ve funkci testovacího pilota, instruktora či inspektora při výcviku a přezkušování pilotů.

S balónem procestoval takřka celý svět. Na sportovních událostech (např. Mistrovství Evropy) a festivalech létal po celé Evropě, z exotických zemí jmenujme třeba Čínu, Katar, Japonsko, Gruzii nebo Thajsko. Rád by se ještě vznesl nad oblíbenou Kolumbii. Ačkoliv ze vzduchu viděl různé přírodní krásy, nedá dopustit na létání v české kotlině.

Smysl létání v balónech dle Aleše Kubíčka:

„Věřím, že balón a létání s ním, je nástroj k proměně člověka. Proměně, která nás zbavuje strachu z budoucna. Díky nadhledu z výšky nás učí rozlišovat to podstatné a odevzdat se do náruče někoho, kdo nás přesahuje.“

Milníky balónových aktivit Aleše Kubíčka:

  • 1980 spoluzakladatel Aviatik klubu Brno
  • 1982 na mlýně v Sudicích vzlétá první model balónu o objemu 80 m3
  • 1983 předvedení prvního československého balónu OK-3010 v aeroklubu
    v Brně-Medlánkách
  • 1984 v pavilónu Z na Brněnském výstavišti zkoušejí Aviatici model vzducholodi
  • 1986 spuštěna regulérní výroba balónů v Aerotechniku Kunovice
  • 1988 vyroben první český pasažérský balón o objemu 5 000 m3
  • 1990 certifikován nový balónový typ BB pro novou společnost Kubíček, zahájena výroba ve starém pavlačovém domě v Brně na Francouzské ulici
  • 1993 vyrobena první horkovzdušná vzducholoď
  • 1998 vyroben balón výrobní číslo 100
  • 1999 spuštěna vlastní výroba balónové textilie
  • 2000 účast na Mistrovství světa vzducholodí jako pilot VIP modelu AV2
  • 2003 obdržel Medaili za rozvoj vzduchoplavectví v Rusku
  • 2005 slavnostně otevřena nová továrna na výrobu balónů na Jarní ulici v Brně. Aleš Kubíček se stavbou osobně velmi aktivně zabýval, zaměstnával se všemi druhy prací
  • 2007 vyroben balón výrobní číslo 500
  • 2009 vzniká společnost Kubíček Aircraft, zabývající se výrobou UL letadla Scout
  • 2013 vyroben balón výrobní číslo 1 000

 

Ivan Kubíček – konstruktér horkovzdušných balónů

Ivan Kubíček – konstruktér horkovzdušných balónů

Ivan Kubíček se narodil 8. 4. 1951 v Brně. Mládí prožil společně se svými dvěma bratry v rodinném domku u řeky Svitavy v brněnských Maloměřicích. Jeho matka byla vychovatelka ve školní družině a s Ivanem navštěvovala spoustu zájmových kroužků, učil se hrát na housle, věnoval se krasobruslení a základům sochařství, nejvíce ho však zaujala chemie. V letech 1966-1969 studoval gymnasium v Brně na Elgartově ulici. Po maturitě pokračoval ve studiu na VŠCHT v Pardubicích, kde se věnoval oblíbené chemii. Studium po dvou letech přerušil a absolvoval výuku rentgenologie na zdravotní škole. Po ukončení tohoto studia se věnoval na Univerzitě J. A. Komenského v Bratislavě studiu matematiky a fyziky.

Už od mládí jezdil do přírody v jednom z prvních turistických oddílů. Jeho vedoucí byl Miloš Peřina, jeden ze zakladatelů potápěčského sportu u nás. Ivan byl od počátku jedním z průkopníků tohoto sportu a společně s ostatními nadšenci, pomocí vlastnoručně vyrobených přístrojů a obleků, položili základy našemu sportovnímu a později i speleologickému potápění. V tomto oboru získal nejvyšší možné kvalifikace a byl aktivním instruktorem a konstruktérem nezbytného vybavení.

V roce 1980 pomáhal svému bratrovi Alešovi s konstrukcí prvního balónu. V té době už měl velké zkušenosti s výrobou dílců z nerezových materiálů pro potápění a námořní jachting. Profesně se věnoval defektoskopii svarových spojů pro výrobu dílců určených pro atomovou elektrárnu Dukovany v Královopolské strojírně Brno. Současně měl za sebou praxi z výroby zdravotní techniky v podniku Chirana Brno. Zkrátka, lepšího odborníka pro výrobu hořáků a kovových částí balónu nemohl náš balónový sport získat. S Alešem vytvořili tým, vzájemně se doplňovali a společně s ostatními položili základy výroby letecké techniky pro balónový sport. Během krátké doby vyrobil Ivan Kubíček první prototyp hořáku HB 1. V názvu se projevila skromnost tehdejších konstruktérů. Nechtěli proslavit své jmého, HB 1 znamená prostě hořák balónu 1.

Ivan byl prakticky třetím pilotem horkovzdušného balonu na Moravě. Leteckou dráhu zahájil 23. 3. 1986 seznamovacím letem se svým bratrem Alešem, který mu jako instruktor balónového létání nahradil recipročně hodiny výcviku, které mu Ivan věnoval při výuce potápění. Pilotní zkoušku letěl 1. 11. 1986 bez jediné chyby s Vratislavem Hlavatým z Křižanova do Strážku.

Velmi rychle získal kvalifikaci instruktora a věnoval se výcviku mladých pilotů. Pro nedostatek času a nadšení pro létání zanechal potápění a plně se věnoval tvorbě nových výrobků pro balóny. Ihned poté, co jeho bratr Aleš zřídil v Brně v roce 1986 středisko pro výrobu balónů pod křídly podniku Aerotechnik, stal se jeho prvním zaměstnancem. Opustil dráhu defektoskopie a zcela se odevzdal tomuto novému sportu. Po práci školil piloty a létal balónové soutěže. Velmi rychle předstihl zkušenostmi svého bratra Aleše, a tak při prvním startu Čechoslováků na Mistrovství Evropy v polském Lešně už byl pilotem a jeho bratr Aleš druhým členem posádky. Závodního létání se aktivně účastnil a vyhrával.

Po revoluci působil po nezbytně nutnou dobu v Aerotechniku Kunovice a po převedení výroby do Brna se stává v roce 1993 zaměstnancem nové firmy na horkovzdušné balony Kubíček, spol. s r. o.

Spolupodílel se na návrhu a výrobě hořáků HB 2, HB 3 a H4, zavedení výroby typové řady BB i na realizaci první horkovzdušné vzducholodě AV 1. Na poslední balónové fiestě v Telči, které se zúčastnil, se společně s Alešem domluvili na zřízení samostatného vývojového pracoviště, v němž měl dále rozvíjet techniku pro horkovzdušné balóny ve prospěch společnosti Kubíček. Tento závazek však už nemohl splnit. Několik dní po fiestě, 13. července 1998, nečekaně umírá. Příčina jeho úmrtí nebyla rodině nikdy lékaři vysvětlena.

Je nesporné, že Ivan Kubíček položil balónovému sportu základy, ze kterých čerpáme dodnes. A to nejen jeho žáci, které naučil létat, ale i technici, kteří pokračují v díle. Zejména však vychoval svého syna Martina jako dobrého technika, působícího dnes v evropské kosmické agentuře a podílejícího se na projektování vesmírných stanic.


Arnošt Hönig – průkopník balónového létání v ČR

Arnošt Hönig – průkopník balónového létání v ČR

Vysokoškolský pedagog, rektor VUT v Brně (1990–1991), profesor pro obor stavební hmoty a zkušebnictví, jeden z prvních brněnských pilotů horkovzdušných balónů (1986), zakladatel generace českých balónových rozhodčí, observerů a dlouholetý zástupce českého balónového létání v mezinárodní letecké organizaci FAI.

* 1.1.1928 Ráztočno – † 19.6.2006 Brno

Vysokoškolský pedagog, rektor VUT v Brně (1990–1991), profesor pro obor stavební hmoty a zkušebnictví, jeden z prvních brněnských pilotů horkovzdušných balónů (1986), zakladatel generace českých balónových rozhodčí, observerů a dlouholetý zástupce českého balónového létání v mezinárodní letecké organizaci FAI.

 

 

 

Vzdělání

  • Obecná škola Myjava (1934–1939),
hlavní škola Brno (1939–1942)
  • Státní průmyslová škola stavební v Brně (1942–1946)
  • Reálné gymnázium v Brně (1947 maturita)
  • Vysoká škola technická Dr. E. Beneše  Brně

Vyznamenání a pocty

  • Mistr sportu (1977 – jachting)
  • Zasloužilý učitel (1982)
  • Zasloužilý pracovník ministerstva stavebnictví ČSR (1982)
  • Zlatá pamětní medaile VUT v Brně (1983)
  • The Mongolfier Ballooning Diploma ( FAI/CIA 2004)

Zaměstnání

  • Celoživotně zaměstnán na FAST VUT v Brně a jejích právních předchůdcích
  • Již za vysokoškolských studií byl zaměstnán jako technik při ústavu zdravotního inženýrství (1947–1951)
  • 1951–1953: asistent ústavu pozemního stavitelství
  • 1954–1962: odborný asistent na katedře betonových konstrukcí
  • 1962–1971: docent na katedře stavebních a zkušebních metod
  • Od roku 1971 docent v Ústředním středisku radiační defektoskopie
  • V roce 1980 jmenován profesorem
  • V roce 1993 odchod do penze

Odborné a zájmové organizace

  • 
Člen redakční rady časopisů Inženýrské stavby, Věda a život, Nuclear Engineering and Design, Nondestructive Testing, European Civil Engineering
  • Od roku 1965 člen American Nuclear Society
  • Od roku 1970 člen RILEM se sídlem v Paříži
  • Člen Aviatik klubu, 714. ZO Svazarmu
  • Člen Československého balónového svazu, posléze Českého balónového svazu
  • Od roku 1991 člen Aeronautic Clubu Brno
  • V letech 1995 – 2000 pracoval ve výboru ČBS
  • Do roku 1998 byl delegátem FAI/CIA
  • Pracoval v Observer subcommittee CIA, kde pod jeho vedením vznikla metodika práce observerů a systém jejich školení.

O Arnoštovi řekli, napsali, natočili:

Dnes se již naprostá většina pilotů během výcviku naučí, že létat v silné termice je nebezpečné. Průkopníci balónového létání to však museli ověřit a každý pilot si to chtěl vyzkoušet.

Jedním z pilotů, kteří po termickém letu prahli a ostatním tento zážitek záviděli byl Arnošt Hönig. Dočkal se při letu balónu z dostihového závodiště ve Slušovicích. Balón OK-4012 startoval krátce po poledni a let probíhal v klidu až do okamžiku plánovaného přistání. Arnošt si se svým balónem dokonale užil termiky a pozemní doprovod (Jirka Hladůvka) chvíli utíkal na pomoc, chvíli stál a sledoval a nakonec pouze čekal jak to celé dopadne. Dopadlo to dobře. Balónu ani pilotovi se nic nestalo, pouze škoda na uváleném až zoraném poli musela být uhrazena místnímu zemědělci.

zdroj: www.30-let.cz

“V předjaří dopoledne se rozhodli Honza Kunovský a Arnošt Hönig ke startu na Křižanovském letišti. Bylo asi jedenáct hodin dopoledne, termika pomalu začínala a navíc foukal vítr síly, kdy už se za hranou lesa mohl vytvářet rotor. To jsme samozřejmě nevěděli, takže jsme prováděli standardní úkony před startem. Po naplnění balónu studeným vzduchem a zahájení ohřevu plameny hořáků najednou balón začal jevit touhu vzlétnout, zřejmě pod kombinovaným vlivem termiky a proudění za lesem. Posádku to uvedlo v mylné přesvědčení, že balón má dostatečnou vzletovou sílu a jali se střídavě topit a mávat nám, jako že se loučí a letí. Balón se sice vznesl asi do výše nejvyšších stromů na hraně lesa, pak ale dostal “facku” od vzdušného proudění a za chvíli prudce narazil do země, odrazil se asi k padesátimetrovému skoku nahoru a do dálky, což si ještě zopakoval na zamrzlém Kadoleckém rybníku. Při prvním nárazu na led byl Arnošt Hönig vymrštěn z koše a zmizel dírou v ledu pod zamrzlou hladinu, načež odlehčený balón přeskočil volný pruh již roztáté hladiny rybníka a skončil v hustém porostu rákosí a olší na druhém břehu, přičemž Honza Kunovský třímal v ruce trhačku a snažil se vypustit z balónu vzduch. Arnoštovi se nějak podařilo prorazit zespodu led a dostat se na pevnější část ledového krunýře, na který usedl a žádal si naši pomoc. Měli jsme lano ale i když jsme jeho konec zatížili, nedokázali jsme ho dohodit přes pobřežní porost až k Arnoštovi. To promrzlý Arnošt nakonec nevydržel a odvážně se vrhnul do vody za lanem sám.”

Pavel Kuneš vzpomíná na pilotní výcvik v roce 1985

“Historku s Kadoleckým rybníkem Arnošt rád vyprávěl. Vždycky říkal “když se nade mnou zavřel led, vzpomněl jsem si filmy s kung-fu, odrazil jsem se a loktem prorazil led”. 
Další silná vzpomínka na Arnošta se váže na observerské školení v roce 1993. Arnošt velmi lpěl na povinné výbavě observera, ve které musel být igelitový pytlík, protože “co kdyby fléra spadla do hnoje, kam ji pak dáte?”
Arnošt byl perfekcionista, jako účetní dodnes vzpomínám na jeho dokonale připravená vyúčtování cesťáků, když jezdil jako delegát na konference FAI/CIA.”

Petra Stejskalová

“Arnošt byl nejvzdělanější člověk, kterého jsem znal a také milovník technických novinek. Nejvíc mě ohromila miniaturní ruční kopírka, krabička asi 20 x 20 cm, kterou si dovezl z Japonska před asi 20 lety. Dodnes jsem nic podobného neviděl.

Také jeho preciznosti se málokdo vyrovnal, například aby mohl dělat korektury obtahů pro tiskárny, tak se naučil speciální korekturní znaménka, kterými se korektoři domlouvají s tiskaři.

Dalo by se vzpomínat na mnoho nej – např. když se hlásil ještě před revolucí do balonového výcviku, tak musel donést svůj životopis – tak dlouhý životopis jsem také nikdy neviděl, byl asi na 8 hustě psaných stranách, z toho tak minimálně polovina byl výčet různých vysokých škol po celém světe kde přednášel, kde byl čestným členem nebo profesorem, v kterých různých světových organizacích působil atd. Například v době kdy se u nás plánovala výstavba jaderné elektrárny Temelín, tak on se podílel v mezinárodní organizaci RILEM na řešení problémů spojených s likvidací jaderných elektráren po ukončení jejich životnosti.”

Miloš Sedláček

Vzhůru k oblakům (2004)

  • Průkopník balónového létání Arnošt Hönig v dokumentu M. Švihálka a F. Mudry, 2. díl pořadu České televize Podivuhodný svět.

Dalibor Adámek st. – první prezident Českého balónového svazu

Dalibor Adámek st. – první prezident Českého balónového svazu

Dalibor Adámek starší je jeden ze zakládajících členů moderního balónového létání na českém území. Po revoluci byl zvolen prvním prezidentem nově vzniklého Československého balónového svazu. Dalibor je stále aktivní pilot, účastní se soutěží, ať už se svým synem Daliborem nebo jako funkcionář.

Dalibor Adámek se narodil 1. 2. 1954 v Táboře, kde prožil téměř celý život.

V letech 1969-1970 studoval průmyslovou školu ve Volyni se zaměřením na technická zařízení budov. Po maturitě nastoupil do stavebního podniku v Táboře, kde pracoval jako projektant a později jako stavbyvedoucí. Po revoluci měl topenářskou a instalatérskou firmu. V současnosti se věnuje opět projektování ve svém oboru.

Zajímal se od mládí o motorismus a automobilové soutěže, kde se jako člen táborského automotoklubu zúčastňoval automobilových soutěží však pouze jako pořadatel. Jeho velikou zálibou byla a je kosmonautika, pamatuje si dodnes den letu Gagarina, fascinovalo ho přistání lidí na měsíci v Apollu 11 a později i raketoplány. Zajímá ho to stále. Protože kosmonautika je však hodně “vysoké” létání, zajímalo ho též létání do menších výšek. Po vojně se proto přihlásil do Aeroklubu Tábor, kde absolvoval výcvik a získal průkaz pilota kluzáků. Později se zde stal pilotem ultralehkých letadel.

Na Táborské letiště v té době často jezdili létat členové Balónklubu Praha, kteří provozovali plynový a později také v té době jediný horkovzdušný balón SVAZARM OK-8006, koupený v Anglii. Byla to nová, zajímavá a dobrodružná činnost – pomáhat s přípravou balónu ke vzletu a pak jej bez mobilů a se špatnými radiostanicemi hledat v krajině. Když pak se Dalibor v listopadu 1984 svezl poprvé (pilotoval Jirka Vokál), bylo rozhodnuto: létání na křídlech je moc pěkné, ale visení v prostoru s balónem je ještě krásnější a je v něm hodně romantiky. Prostě tomu propadl tak, že když Aeroklub Tábor měl možnost koupit horkovzdušný balón, vypracoval grafický návrh jeho obalu a s Alešem Kubíčkem projednával jeho vznik. Tehdy ještě ve výrobním podniku Svazarmu v Aerotechniku.

Když už byl balón „Tábor“ OK-7002 na jaře 1987 v Táboře, intenzivně létal výcvik a v listopadu 1987 udělal pilotní zkoušky s Vráťou Hlavatým. Od roku 1988 je též instruktorem balónového létání. Začal cvičit další kolegy z Aeroklubu a tak vznikl na letišti v Táboře Balónklub Tábor, jako třetí balónklub v tehdejším Československu po Praze a Brně. Dalibor byl prvním pilotem balónů v jižních Čechách, přivedl zde k balónům další zájemce a vycvičil je. Z těch v prvních je vhodné jmenovat ty, kteří s ním zakládali balónové létání na jihu Čech: Václav Adámek, Josef Marek, Jirka Vrkoč a Karel Daňhel.

Dalibor brzy i zde využil své pořadatelské schopnosti získané v autoklubu a aktivně pořádal balónové soutěže a srazy, jako byla např. Balónová liga 1988 a 1989. Pověstná a památná je také akce „Balónová škola 1988“ v Táboře, kde byly položeny základy k balónovému létání na Slovensku. Po revoluci, kdy pominula moc Svazarmu to byla už mistrovství ČSR a později ČR. Když se po rozpadu Svazarmu jednotlivé odbornosti osamostatňovaly, byl Dalibor Adámek zvolen v Brně v lednu 1990 prvním prezidentem nově vzniklého Československého balónového svazu. Od té doby už nebyli balónisti závislí na Svazarmu a na Aeroklubech.

Dalibor se pak zúčastňoval soutěží nejen jako pilot, ale též jako pořadatel, např. 1. a 2. Mezinárodního mistrovství Československa v Táboře v roce 1990 a 1992. Několikrát se ujal i funkce ředitele mistrovství republiky. Od roku 1992 létal soutěže jako navigátor s Janem Křížkem z Aerostat Teamu ČSA. V roce 1994 se spolu stali dokonce mistry republiky.

Dalibor Adámek i když dnes už dědeček, létá s balóny a s pasažéry stále. Jeho syn Dalibor na tradici navázal a létá také, nejen s balóny.

A ten první jihočeský horkovzdušný balón „Tábor“ OK-7002 je dnes v depozitáři Technického muzea v Praze.


 

Daniela Balharová – první česká švadlena obalů horkovzdušných balónů

Daniela Balharová – první česká švadlena obalů horkovzdušných balónů

Dana Balharové je aktivní členkou dnes již legendární 114. ZO Svazarmu Brno – Aviatik klubu, kde jí na celý život přirostl svět balónového létání. Od počátku se podílela na šití obalú prvních horkovzdušných balónů a byla tak jednou z prvních „balónových“ švadlen v naší zemi.

Jen o chvíli později se také stala i jednou z mála žen – pilotek v České republice. Pilotní licenci má od roku 1985. V současnosti má nalétáno již více než 400 hodin.

Jako pilotka vyniká rozvážností a spolehlivostí. Své zkušenosti z účasti na mnoha mezinárodních soutěžích a fiestách bohatě zužitkovala také jako instruktorka výcviku nových pilotů.

Dana patří ke skromným lidem, kteří nestojí v popředí, ale vždy jsou tam, kde je potřeba udělat něco víc nebo někomu nabídnout pomocnou ruku.. Často myslí víc na druhé než na sebe, dovede podpořit a povzbudit. V dobách Aviatik klubu nezištně pomáhá s opravami obalů (a že těch děr, kdy se první generace pilotů učila létat, bylo!), byla ochotná pomoci při každé práci. Spolehlivě také uměla pohlídat děti, což bylo často také třeba a nutno říci, že děti ji milovaly.

Po založení společnosti Kubíček opustila Dana svou původní profesi zdravotní sestry a v roce 1992 nastoupila do firmy jako mistrová šicí dílny. Již od začátku svého působení v balónové továrně byla Dana důležitým členem týmu, který se zasloužil o to, že Česká republika je v současnosti, v oblasti výroby horkovzdušných balónů, jednou ze tří světových velmocí.

Pevně spjatý s balónovým létáním je nejen její profesní, ale i soukromý život.

Své zkušenosti z létání využívá nejen při samotném šití obalů, ale podílí se díky nim také na konstrukci balónů. V týmu je ceněna nejen pro svou pracovitost a manuální zručnost, ale zejména pro své organizační schopnosti. S početnou skupinou švadlen dnes totiž zaštiťuje výrobu téměř stovky balónů ročně, včetně řady komplikovaných projektů alónů speciálních tvarů, stejně jako servis a opravy balónů, které jsou již v provozu.

Dana Balharová se narodila 12.4.1957 a do Síně slávy v Muzeu balónového létání byla uvedena na návrh Českého balónového svazu dne 6. května 2016.


 

Jana Bartošová – průkopnice českého balónového létání

Jana Bartošová – průkopnice českého balónového létání

Jana Bartošová je jednou z významných postav – pilotek balónů v českých zemích. Aktivně se podílela především na činnosti Balonklubu Praha – prvního novodobého provozovatele plynových a později horkovzdušných balónů na našem území.

Členkou Balonklubu Praha se stala v roce 1970, nejprve jako nepilot. V roce 1974 zahájila pod vedením zkušenějších kolegů výcvik na plynových balónech. V těchto letech se jednalo především s ohledem na nedostupnost techniky a různá omezení ze strany státu o nevídanou raritu. Například výcvik zahájila teprve až po čtyřech letech po vstupu do Balonklubu, protože pro zahájení výcviku byla krom jiného nutná bezpečnostní prověrka od tehdejší policie.

V rámci činnosti Balonklubu Praha Jana získává v roce 1978 licenci mechanika plynových balónů a později také licenci mechanika horkovzdušných balónů jako první žena vůbec. V klubu se tak Jana společně s Pavlem Tláškem vůbec prvními mechaniky horkovzdušných balónů.

Pilotní výcvik Jana ukončila v roce 1979. Poté, po složení teoretických a praktických zkoušek na Státní letecké inspekci, získává Jana na jaře roku 1980 pilotní licenci. Stala se tak historicky teprve třetí ženou po Janě Vodseďálkové a Daniele Hlinkové (získaly licenci v roce 1968) v českých zemích, která byla držitelkou pilotní licence na plynový balón. Na dlouhou dobu také poslední.

V roce 1980, kdy byl na území republiky provozován Balonklubem Praha jediný horkovzdušný balón, Jana podává žádost o rozšíření kvalifikace – přezkoušení na pilota horkovzdušných balónů. Tehdejší odpovědný úřad – Státní letecká inspekce žádost dlouhodobě zamítal z důvodu neexistujících zkušebních osnov pro přezkoušení pilotů z plynových na horkovzdušné balóny. Nezbývalo nic jiného než se účastnit provozu horkovzdušných balónů pouze jako mechanik a létala vždy za přítomnosti jiných pilotů na palubě.

Po marném čekání na vznik zmiňovaných osnov Janě nezbylo nic jiného než absolvovat úplný výcvik pilota horkovzdušných balónů a v roce 1985 získala spolu s Naďou Bočkovou z Brna pilotní licenci na horkovzdušný balón.

Tou dobou se také Jana Bartošová, coby aktivní člen Balonklubu Praha, stává jeho prezidentkou a od roku 1985 do roku 1998 zastává tuto funkci.

Po změnách v legislativě získává Jana v roce 1991 koncesovanou živnost na provoz balónů a určité období se věnuje této činnosti. V roce 1997 měla Jana při přistání za silného větru vážný úraz, po kterém se přestala pilotování balónu věnovat. Balónových akcí se však v rámci časových možností účastní nadále.

Janu bavilo dle jejích slov hlavně sportovní balónové létání a s tím spojené cestování. S plynovými balóny dosahovala jako žena dobrých sportovních výsledků. Závody se v sedmdesátých a osmdesátých letech konaly především v pro nás dosažitelných okolních zemích, v Polsku a Německu, některé mezinárodní také na našem území. V době, kdy neměla oprávnění na určitý typ balónu nebo v situaci, kdy na ni jako na pilotku „společný“ balón nezbyl, byla Jana rovněž aktivní observer (balónový rozhodčí) na národních i mezinárodních soutěžích v koši jiného pilota či na zemi.

S horkovzdušným balónem díky dosahovaným výsledkům u nás, měla možnost několikrát reprezentovat Československo a později Českou republiku na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa. Procestovala tak s balónem Německo, Maďarsko, Polsko, Španělsko, Slovensko, Rakousko a jiné. Účastnila se také jako pilotka různých balónových fiest (volné létání v cizích krajích) v Evropě i v USA.

„Radost mám z toho, že z většiny kandidátů na balónové létání, kteří se mnou jako s pilotkou absolvovali seznamovací lety, se skutečně piloti stali. Balóny jsou prostě fajn a jsem ráda, že i já jsem mohla být jejich součástí.“

Jana Bartošová se narodila 22.7.1950 a do síně slávy v Muzeu balónového létání byla uvedena na návrh Českého balónového svazu 6. května 2016.


 

Miloš Hrubý

Půlstoletí s balóny

Rok 2016 byl pro Miloše Hrubého jubilejní – oslavil 50 let svého života s balóny. Je jedním ze zakladatelů balónového létání v Československu. Ballooning se stal jeho koníčkem, profesí, celoživotní náplní. Dokázal kolem sebe vytvořit komunitu, které poctivě slouží celé půlstoletí.

Vstup do světa balónů

V roce 1966 se stal členem prestižního Balon klubu Praha. Nadchnul se záhy pro vše, co souviselo s tehdy výhradně plynovým balónováním. Šoféroval, staral se o svazarmovský autopark, zapojil se do výroby prvního poválečného balónu. Účastnil se různých výcvikových, sportovních i předváděcích akcí. Aktivní létání pro něho v tu dobu s ohledem na zdravotní handicap mohlo být jen toužebným přáním.

Servisní práce, technik údržby letadel lehčích vzduchu

Vzhledem ke své zručnosti se v Klubu zúčastnil výroby prvního českého plynového balónu Praha 68 podle polské dokumentace, následně i všech ostatních plyňáků vyrobených v Balon klubu Praha. Jako mechanik působil i na balónových soutěžích. Od roku 1978, kdy byl do republiky dovezen první horkovzdušný balón z Anglie, se staral o jeho opravy. Největší zkušenosti nasbíral v týmu s pilotem Vratislavem Hlavatým, který také stál u jeho pilotních začátků.

Pilotní kariéra

Pilotem se stal v roce 1988, kdy se mu jako zázrakem upravil porušený barvocit a mohl začít létat. Doposud má v pilotním deníku přes 1500 hodin se 2000 přistáními. V záznamech jsou i některé mimořádné lety, jeden dokonce s dobrodružným (ale nakonec bezpečným) přistáním do moře. Je jedním z mála našich pilotů, který se věnuje paravýsadkům z balónu. Vysadil za posledních 27 let tisíce parašutistů především v Itálii. Je účastníkem balónových soutěží, byl jako pilot i jako člen v posádkách na mistrovství světa i Evropy. Sám je pořadatelem řady soutěží a fiest pro rekreační létání v Česku. Celou čtvrtinu času ve vzduchu tráví jako instruktor výcviku nových pilotů. Posléze je každoročně přezkušuje jako leteckým úřadem pověřený examinátor.

Zakladatel komunity v aeroklubu Praha – Točná a na bázi Úročnice

Balóny jsou jeho velkou vášní a po „sametové revoluci“ se staly i jeho povoláním. Na letišti Točná založil balonový klub Aeronautik Praha.  Díky poctivé práci na servisu a také díky své výcvikové škole je obklopen společenstvím balónářů, kteří se u něho cítí jako doma. Kromě toho, že jim zde hangáruje jejich leteckou techniku, svou bázi zřídil a vede tak, že se stala centrem společně trávených víkendů pro celé rodiny balónářů, místem, kde se lidé v pravém smyslu baví, kde rostou další generace pilotů. Na letišti na Točné strávil více než 20 let života. Po nedobrovolném odchodu nyní tento klub provozuje na rozlehlé bázi poblíž Úročnice nedaleko Benešova u Prahy, kam se společně s ním celá komunita přesunula.

Autorizovaný servis na balóny Aeronautik Praha s.r.o.

Společnost, kterou založil a vlastní, servisuje desítky balónů všech světových značek a výrobců ročně. Jeho péčí a údržbou procházejí nejen mnohé naše, ale také množství zahraničních balónů.

Miloš Hrubý – člověk velkého srdce a rovněž „své“ hlavy – se narodil 14. 5. 1951 v Praze a do Síně slávy byl Valnou hromadou Českého balónového svazu uveden 25. 3. 2017